Běleč nad Orlicí 5. 4. 2003

Jak jsem to prožívala já (Věra).

Měsíc dopředu, tak trochu v obavách co vlastně budeme předvádět, jestli se děti nebudou bát psů, jak nás přijmou rodiče, na druhou stranu s těžko popsatelným pocitem natěšení z nové situace a zážitků.

Domluveno bylo, že jedeme ve čtyřech se třemi psy. Marcela, Jitka, Radka a já (Věra) spolu s Billem, Bakem a Denym. Bohužel Denda nám onemocněl, musel zůstat doma. Bill s Bakem v tom zůstali sami samozřejmě se svými paničkami. Já jsem se tak dostala do role pomocníka a ta mi umožnila celé odpoledne pozorovat pejsky, dětičky, rodiče, prostředí a přírodu trochu pozorněji, než kdybych musela být soustředěná na Denyho.

Naše smíšená skupinka byla příjemně přijata pozváním na oběd.. Pejskové v jídelně vzbuzovali trošku rozruch, ale myslím, že pozitivní. Rodiče o naší návštěvě, při které jsme měli předvádět co naši pejskové dělají při canisterapii, věděli a podle toho také reagovali. Atmosféra, která se vytvořila naším příchodem, byla podle mě velmi příjemná. Rodiče i děti začali být zvědaví, pomalu a neformálně se se psy i s námi seznamovali.

Oficiální část měla začít až někdy ve 14 hodin a my měly čas trochu vyvětrat a vylítat psy. Tady si neodpustím vzpomenout malého, odhadem 7 letého Ládíka. Dle rodičů měl dosud vždy velký respekt - strach ze psů. Toto odpoledne se zřejmě vyznamenal. On první si „přičápnul“ k Billovi a pak zvědavě okukoval černého Baka.

Po obědě se vydal na procházku s námi a s velkou radostí přidržoval Bakovo vodítko.

Po vypuštění psů je nepřestal očima sledovat a vytrvale s námi pochodoval. Sem tam hodil Billovi míček a podle mě ho to se psy moc bavilo.

Po návratu z naší individuální procházky bylo domluveno, že se nyní půjde na společnou procházku i s dětmi k nedaleké studánce, kolem rybníka a lesem. Vyrazili jsme.

Děti střídavě vodily psy, nebo se jen přidržovaly vodítka, smály se a všeobecně bylo cítit velmi dobrou náladu a radost, přestože počasí nebylo nic moc. Jitka zkusmo poslala Bilíka do rybníka, že prý do vody moc nechce. Tady chtěl. Myslím, že nejen mě pak rozesmála svými názornými ukázkami otřepávání se určenými Billovi a spojenými s povelem „Bille, otřepej se!“.

Po cestě se zvídaví rodičové osmělili a všechny jsme odpovídaly na jejich dotazy směrované hlavně k pejskům a naší práci s pejsky. Za všeobecného veselí, pošťuchování, pokřikování a rovnání se všichni seskupili k nezbytnému společnému fotu před hlavní budovou.

Nyní měla začít oficiální část, přednáška, ukázky canisterapie a beseda. Ve společenské části jídelny jsme rozložily deky a polštáře a usadily se se psy na zem.

Byly jsme představeny a následně nám bylo předáno slovo, ať povíme a předvedeme co vlastně děláme.

Marcela nás „zachránila“ svým profesionálním úvodem a dál se všechno odehrávalo velmi spontánně.

Děti s rodiči se seskupili kolem psů. Střídavě je hladily, česaly, pokládaly si na ně svoje hlavičky za podpory naší i svých rodičů. Pejskové si náramně užívali všeobecné pozornosti.

Na zemi v sedě tak bylo položeno a zodpovězeno mnoho otázek na téma práce a život s pejsky, život dětí s postižením, práce s těmito dětmi.

Bylo mi jen líto, že nebyla možnost odpovědět na některé otázky nahlas. Domnívám se, že odpovědi by byly zajímavé nejen pro ty, kteří byli nejblíž a slyšeli. Ale to je jen nepatrná připomínka.

Nastal čas bouřlivého loučení. Psi si zřejmě oddechli. Nasytili se doteků a byla patrná jejich únava. Naposledy se proběhli u rybníka a odjížděly jsme.

Děti s rodiči zaplnili všechna přízemní okna a mávali nám dokud jsme byli s velkým červeným autem v dohledu.